Brandýsko Nazeleno, Inspirace, Prevence vzniku odpadů

Upcykling – Otoč Rifle, rozhovor s autorkami

Upcykling - Otoč Rifle, rozhovor s autorkami

Jejich zástěry jsou již na třech světadílech, oblékají je v šesti restauracích a několika kavárnách. Nejpyšnější jsou na ty, které zdobí servírky na Zámku Loučeň.

Jak vznikly OTOČ-RIFLE?

Helena: Úplně první nápad se u mě asi rodil delší dobu, koketovala jsem s myšlenkou využívat pevný materiál z džín třeba na šití tašek – těch přece není nikdy dost, ale ten impuls pro naši společnou práci přišel vloni na podzim při cestě do Itálie. Vyrazily jsme na cestu do Říma a Romana přišla s tím, že bychom mohly dělat zástěry. A já jsem řekla jo.

Otázka pro Romanu – Jak Vás napadla myšlenka dělat zrovna zástěry? Nechala jste se někde inspirovat?

Ne, řekla bych, že přes gastronomii mám k tomu poměrně blízko. Já jsem hlavním povoláním učitelka, učím gastronomické předměty i nějaké ekonomické.

Čekala jsem, že téma zástěr a přesvědčování bude na celou cestu do Itálie, ale bylo to rychlý. Zbytek cesty jsme se neměly skoro o čem bavit. (smích)

Kdy jste ušily první zástěru?

Helena: Do prvních zástěr jsme se pustily téměř hned po návratu z Itálie. Musely jsme vyzkoušet, zda to půjde.

Romana: Já jsem měla kurz kynutých moučníků a potřebovaly jsme pro frekventanty mít našité zástěry, abychom jim je vyzkoušely, a zjistili, zda se jim budou líbit.

Z prvních deseti jsme hned na místě půlku prodaly a pak už to šlo. 🙂 Do týdne od příjezdu musely být hotové.

To jste měly docela rychlý start!

Romana: Ano, a ještě jsme se nezastavily. Smích

Přešívání starých džín na zástěry je vlastně UPCYKLING, věděly jste, že upcyklujete?

Helena: Ano, samozřejmě, to jsem věděla rovnou. Jen jsme nejdříve nevěděly, že je to upcykling. Prostě jsme recyklovaly použité džíny a vracely jim život v podobě zástěr. Jsme obě dvě dost šetrné, snažíme se téměř nic nevyhodit, raději přemýšlíme, jak to využít jinak. Samozřejmě, nejblíž k tomu máme co se týká jídla. My dvě bychom o vaření ze zbytků mohly vydat kuchařku. Nemám ráda plýtvání a snažím se k tomu přimět i své okolí – učím lidi zdravě žít, organizuju Dny zdraví ve firmách a dělám programy pro žáky a studenty ve školách. Od šetření jídlem je to pak jen kousek od toho nevyhazovat ani ostatní věci, ale snažit se je využít.

Co se týká pomalé módy, myslím si, že by se každý z nás měl zamyslet, zda opravdu potřebujeme každou sezónu kompletně nový šatník. Žijeme v době konzumní přesycenosti, ale je jen na nás, zda se jí podřídíme.

Když jste mluvila o využití všech věcí, což je myšlenka ZERO WASTE, nechaly jste se inspirovat Beou Johnson?

Ne, my se inspirujeme navzájem.

Zástěry OTOČ-RIFLE byly Váš první Upcykling? Už jste něco předtím přetvářely?

Takových věcí je spousta. Jen třeba ani nevíte, že je to upcykling. Prostě se snažíte upotřebit věci, které by se jinak vyhodily. Já takhle třeba udělala několik lapačů snů z drátu z poklice na autě, háčkované dečky a různých stužek a korálků. Dodnes ho mám nad postelí.

To jste velmi kreativní.

Helena: Pracuju s lidmi, tak si občas potřebuju vyčistit hlavu a vidět za sebou něco konkrétního, hmatatelnýho.

Vím, že máte hodně zakázek, nepřerůstá Vám to někdy přes hlavu?

Romana: Umíme říct dost. Lidé na nás hodně tlačí, ale pořád to je pro nás koníček a koníčkem by to mělo zůstat. Nemíníme to nechat rozjet do nějaké mega firmy.

Kolik zástěr zvládnete za týden?

Romana:Za týden nevíme, ale podle počtu, který jsme ušily nám vychází jedna denně.

Helena: Ten počet je možná i trochu ovlivněn dobou (covid, karanténa, prázdniny), kdy jsem mohla kdykoliv šít, ale teď se vracíme obě do standardního režimu (práce na hlavní pracovní poměr), tak uvidíme, jak to teď bude vypadat.

Přemýšlely jste, že byste někoho zaučily?

Romana: Už dvě jsou někdy dost, my jsme silné osobnosti, obě dvě bychom nerady kvůli zástěrám přišly o přátelství.

Bylo těžké stanovit cenu? Určitě je za zástěrami hodně práce!

Romana: Ano, bylo to těžké, ale vzhledem k tomu, že jsem ekonom, jsem začala normohodinami atd. Na začátku jsme přesto byly na 50 Kč na hodinu, a to jsme nepočítaly energie a benzín, ale čistě materiál – jehly,nitě, nůžky a čas. Nyní se dostáváme na normální mzdu uklízeček. Smích

Máte většinou dost materiálu? Nosí Vám lidé džíny a oblečení na zpracování?

Helena: Nosí. A nejen naši známí, které neustále nabádáme k úklidu skříní (smích). Tašky s oblečením nám dávají i lidi, co si třeba koupí naši zástěru.Když pak vidí, co z jejich džín vzniklo, jsou to oboustranně potěšující reakce.  A nejedná se jenom o džíny – na zástěrách se upotřebí i halenky, šaty, pánské košile, závěsy, povlečení apod. nebo různé části jako jsou knoflíčky, krajky, stužky…Někdy je to fakt mravenčí práce.

Byly jsme moc rády, když se na nás obrátila paní z Dobromyslu (dobročinný obchod v Brandýse nad Labem, který prodává darované a nevyužitelné posílá dále na zpracování), že pro nás má připravenou velkou tašku z Ikey plnou džín.Také kavárna Dvě vrány nám darovala větší množství kalhot. Tady v Lysé máme známou, která má sekáč a pokud ji tam nějaké džíny leží už dlouho, daruje nám je.

Spotřeba džín je opravdu velká, na jednu zástěru padnou celé jedny až dvoje. Momentálně se blížíme třetí stovce vyrobených zástěr.

Podporuje Vás rodina?

Romana: Moje matka v 75 letech páře džíny, můj muž stříhá seč může a odcvokovává. Kdo se kolem ochomejtne, dostane práci.

Helena: Jak už jsem zmínila, dcera se podílí na každé zástěře malováním loga, nosí nám džíny od spolužáků a synové občas udělají něco za mě (třeba pověsí prádlo nebo připraví večeři), abych mohla šít.

Myslíte, že se Vámi mohly inspirovat nějaké mladé švadlenky? Myslím myšlenkou upcyklingu.

Helena: Možná ano. Na takové to domácí ušití jedné či dvou zástěr možná ano, ale jinak je to vlastně složitější než šití z nové látky. Je za tím opravdu dost práce, ale třeba pro nás je ten výsledný efekt mnohem větší radost než zástěra z nové látky. Je to o změně myšlení.

Všimla jsem si, že máte náušnice z PET lahví. To jste taky dělala sama?

Romana: Ne, k tomu jsem se ještě nedostala, ale PET lahve všech barev už mám doma nasbírané. Koupila jsem si o tom knížku a už jsem se i domluvila s jednou paní, co to dělá v Liberci, že jakmile udělá kurz, tak do něj jdu. Těch aktivit, kterých děláme je samozřejmě mnohem víc. Já dělám Tiffany a vitráže skleněné, když mám čas mezi 3 – 4 v noci. Takže máme ve všech dveřích vitráže, opět to máme jako relaxaci a zábavu, opět to není na to, abychom zbohatly. To nám nějak nejde. (smích)

Děkuji Vám za rozhovor a přeji radostné šití a spokojené zákazníky!

Proměna starý zažloutlých krajek na nové skvosty pomocí barvení černým čajem